Zajišťování pohledávek v předvečer insolvence

Pandemie koronaviru a její přetrvávající dozvuky vedla ke zhoršení situace podnikatelů napříč odvětvími. S výjimkou několika málo oblastí, ve kterých pandemie umožnila rychlý růst businessu, se snad žádný z podnikatelů nemůže cítit touto dříve jen obtížně představitelnou situací nedotčen.

Zhoršená platební morálka v rámci běžných obchodně-dodavatelských vztahů postupně vedla a nadále vede ke zvýšené snaze podnikatelů zajistit si, že jejich pohledávky budou obchodním partnerem skutečně uhrazeny.

Může se přitom jednat nejen o pohledávky plynoucí z pokračujícího obchodního vztahu, ale také o pohledávky související s ukončením obchodní činnosti obchodního partnera (dlužníka)

U pokračujících obchodních vztahů docházelo typicky ke zkracování termínů splatnosti, které byly pro období pandemie nastaveny až příliš benevolentně a ohrožovaly tak cash-flow podnikatele a krizové řízení jeho podniku. Případně tam, kde si to mohl dodavatel z obchodního hlediska dovolit, přicházely požadavky na dříve jen těžko obhajitelné 100% platby předem.

V těch situacích, kdy byla služba poskytnuta či zboží dodáno a odběratel se nacházel již delší dobu v prodlení, docházelo ke zvýšené snaze podnikatelů tyto své pohledávky dodatečně zajistit s cílem zvýšení pravděpodobnosti jejich úhrady.

Způsoby a formy takového zajištění byly a jsou velmi různorodé

Od obvyklých nástrojů jako je zřízení zástavního práva, ručení či vystavení zajišťovací směnky, až po přenechání majetku na provozovně za účelem úhrady dluhu. Z hlediska rizik v souvislosti s možnou insolvencí obchodního partnera (dlužníka) je však podstatné, kým bylo takové zajištění poskytnuto. Typicky se může jednat o zajištění poskytnuté přímo samotným obchodním partnerem, dále o osobní zajištění poskytnuté statutárním orgánem obchodního partnera, případně o zajištění poskytnuté zcela odlišnou (třetí osobou). Z naší praxe víme, že získání takového dodatečného zajištění pohledávky vede u podnikatelů často k zažehnání obav z toho, že by v budoucnu byli nuceni pohledávky jako neuhrazené odepsat.

Stejně tak je ale pravidlem, že jen velmi málo podnikatelů si uvědomuje, že o takto poskytnuté zajištění mohou snadno přijít v případě, kdy dojde na insolvenční řešení

Příklady z praxe

Pro plastickou představu uvedu dva příklady z praxe. První příklad je typický pro podnikání v oblasti gastronomie. Jde o situaci, kdy podnikatel (nájemce) ukončuje provoz v provozovně a s pronajímatelem se dohodne na tom, že na úhradu nájemného či jeho části v provozovně ponechá majetek (vybavení provozovny). Dojde-li následně na insolvenci gastro-podnikatele, může být tato forma zajištění úhrady či vzájemného vypořádání napadena insolvenčním správcem pro její neúčinnost a pronajímatel může být následně donucen vydat obdržené peněžité plnění zpět k rukám insolvenčního správce.

Druhým příkladem, typickým spíše pro business většího rozsahu, je zřízení zajištění třetí osobou. Například se může jednat o sesterskou společnost z koncernu, která k zajištění dluhu své sestry (dlužníka) zřídí zástavní právo na vlastní nemovitosti či poskytne ručení. Opět, pokud by došlo na insolvenční řešení situace této sesterské společnosti, může být zřízení takového zajištění napadeno insolvenčním správcem pro jeho neúčinnost (je totiž typické, že sesterská společnost poskytující zajištění za tuto svou pomoc neobdrží žádné protiplnění). Pokud nebylo dosud zajištění realizováno, může o něj věřitel v rámci insolvence přijít. Pokud již realizováno bylo, existuje zde reálné riziko, že bude nucen obdržené plnění vydat zpět insolvenčnímu správci.

Závěr

Získání dodatečného zajištění pohledávky je jistě důležité a podnikatelé by o něj měli usilovat. Na druhou stranu. Při sjednávání takového dodatečného zajištění je na místě zvažovat i rizika spojená s možnou „deaktivací“ získaného zajištění v případě insolvence a zvolit takovou formu zajištění, u které je riziko nejnižší.