Trestní stíhání vlády?

Autor: Tomáš Sokol  

 

Je všeobecně známo, že zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Roční hostování koronaviru na území České republiky nebo spíš na celém glóbu přispělo k značnému nárůstu zoufalých lidí, a tedy logicky i k nárůstu zoufalých činů. Do této kategorie si troufám zařadit úvahy o trestní odpovědnosti vlády za způsob, jakým se tento stát a epidemií vypořádává.

Protože nejde o politický komentář, nebudu vyjadřovat své občanské hodnocení, to by asi bylo dost drsné, ale pokusím se chladně a objektivně interpretovat platné právo.

Trestní právo. Podle něj, vycházím-li ze všech dosud dostupných informací, se vláda žádného trestného činu nedopustila a nemá tedy smysl se rozhánět trestními oznámeními. Možná někdy v budoucnu, dojde-li k zjištění individuálních pochybení, zejména pokud jde o nákupy zdravotnických pomůcek apod., které byly do té míry nevýhodné, aby bylo možno uvažovat o trestní odpovědnosti konkrétních osob za vzniklou škodu, případně jiné individuální čachry, o nichž media občasně spekulují. To se ale s pravděpodobností blížící se jistotě nemůže týkat vlády jako takové.

Vláda je podle Ústavy (čl. 67 odst. 1) vrcholným orgánem výkonné moci. Podle téže Ústavy je odpovědná Poslanecké sněmovně.

Člen vlády skládá do rukou prezidenta republiky slib, jímž se zavazuje zachovávat ústavu a zákony a zastávat svůj úřad svědomitě.

Člen představenstva akciové společnosti, jednatel „eseročka“ i další osoby v podobném postavení jsou povinny vykonávat svoji funkci s péčí řádného hospodáře. O jejich možné trestní odpovědnosti někdy jindy. V každém případě je povinnost péče řádného hospodáře co do svého obsahu srozumitelnější kritérium než požadavek na zachování zákonů a svědomitost. Někde mezi těmito póly jsou povinnosti zastupitelů.

Trestným činem je protiprávný čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku).

Protiprávního činu se může dopustit pouze fyzická nebo právnická osoba. Vláda není ani jedno z toho. Lze tedy uvažovat pouze o trestní odpovědnosti jednotlivých ministrů.

Jak patrno, muselo by být, ale prokázáno, že jednali protiprávně. Řekněme tedy nesvědomitě, anebo tak, jak znělo obvinění v případě některých bývalých ministrů v minulosti, že porušili povinnost při správě cizího majetku dle § 220 trestního zákoníku.

Takového činu se dopustí, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatřovat nebo spravovat cizí majetek, a tím jinému způsobí škodu větší než 10 000,- Kč. Žádnou smluvní povinnost ministři nepřebírají, žádnou konkrétní povinnost zákonem uloženou, kromě zmíněné svědomitosti, také nemají.

Vypomůžeme-li si premisou, že by ministři měli vykonávat svoji funkci s péčí řádného hospodáře, je třeba se zabývat tím, co takovou péčí je v případě podnikatelských subjektů. Velmi stručně řečeno, tam kde nejde o rozhodování v marginálních záležitostech, nebo prostě rutinní činnosti, ale o nový problém, očekává se, že si statutární orgán obchodní společnosti zajistí všechny potřebné informace. Odborná stanoviska, dobrozdání, analýzy, případně znalecké posudky. A poté rozhodne kvalifikovaně, tedy v souladu s tím, co se jeví z těchto podkladů jako nejlepší či optimální rozhodnutí. Čímž jsme u jádra problému.

Těžko asi vládě vyčítat, že si od března minulého roku obstarala nedostatečný počet odborných dobrozdání.

Naopak, zdá se, že těch dobrozdání bylo více, než bylo potřeba, protože kromě skutečných odborníků se objevili i kvazi odborníci, a za nimi šli šílenci. Rozumný vzor či použitelnou informaci nebylo možné nalézt ani zahraničí, protože všichni víme, jak dopadlo volné promořování ve Švédsku nebo v Anglii, a hovořit zde o nějaké optimální, či dokonce jediné správné alternativně, pokud jde o to, jak v pandemii postupovat, prostě není možné. A tím může celá úvaha končit.

Tomu, kdo má přesto pocit, že vláda nekonala tak, jak konat měla, dávají volby možnost, aby to dal najevo.

Trestní právo ale nemůže volby suplovat, je tu pro něco úplně jiného a není jeho věcí odstraňovat z politického života ty politiky, kteří se části občanů jeví jako zcela nepřijatelný či neschopní.