Oživí trh s byty vysoké daně?

V rámci předvolebního klání přicházejí politická uskupení s nejrůznějšími nápady, jak podpořit trh s nemovitostmi a zajistit občanům dostupné bydlení. Jednou z myšlenek, která byla v této souvislosti medializována, bylo navýšení daně z nemovitých věcí. I když následně autoři potvrdili, že by se vyšší zdanění mělo týkat „jen“ komerčních nemovitostí, dá se očekávat, že pokud by navýšení daně u vybraných nemovitostí prošlo Parlamentem, zvyšovaly by se typickou salámovou metodou daně postupně i u ostatních nemovitostí.

Úvaha autorů popsaného záměru směřuje k tomu, že by základ daně byl stanoven ve výši tržní ceny nemovitosti, a sazba daně by měla činit až 1 % z této hodnoty. Podívejme se, jak by to vypadalo u bytu o podlahové ploše 100 m2 s tržní hodnotou 5 mil. Kč (v Praze by tržní cena byla nepochybně vyšší). Dnešní sazba daně z nemovitých věcí z takového bytu (jednotky) činí 200 Kč ročně a může být zvýšena podle koeficientu platného pro danou lokalitu až na 1000,- Kč ročně. Pokud by se základ daně stanovil podle tržní hodnoty a sazba daně by činila 1 %, pak by daň z nemovitých věcí vyrostla na neskutečných 50 000 Kč ročně.

Zvládnou majitelé bytů místo 200 korun platit každý rok daň 50 000 korun?

Ač se na první pohled může jevit jako logické, že by v takovém případě vlastník bytu zvažoval, zda si byt ponechá, nebo zda jej prodá, jde o úvahu veskrze nesprávnou. Především je nutné si uvědomit, že část bytů nabyli jejich vlastníci v 90. letech za minimální náklady, prostě jen proto, že byli nájemci daných bytů.

Pro takové vlastníky by byla vysoká daň likvidační.

Neměli by také žádnou jinou alternativu, jak si obstarat bydlení. Při prodeji bytu by buď platili vysokou daň z jiného bytu nebo tržní nájemné. Obec, která byla dříve vlastníkem bytů, je touto cestou celkem ochotně privatizovala také proto, že neměla finanční prostředky na jejich správu, údržbu a rekonstrukci.

Vysoké daně sníží prostředky na správu a údržbu bytů.

Tyto obavy má zřejmě vyvrátit publikovaná myšlenka, že by zvýšené dani měly podléhat jen byty, které neužívá osobně jejich vlastník, případně byty prázdné – zřejmě vedená naivní představou, že vlastník ochotně přenechá byt do užívání jiné osobě, aby si tím zajistil výhodnější zdanění. Nepopírám, že zejména ve velkých městech je řada bytů prázdných, alespoň po část roku. Jejich majitelé si je pořídili jako investici, neboť hodnota nemovitosti vykazuje setrvalý růst. Diferenciace mezi „obsazenými“ a „neobsazenými“ nemovitostmi pouze pro účely zdanění by však byla neústavním zásahem do svobody vlastnictví, tedy do práva každého vlastníka rozhodnout se, jak bude se svou věcí disponovat.

Myšlenka vysokého zdanění majetku je ztělesněním trestu pro zodpovědné občany, kteří se nespoléhají na stát, vydělané (a zdaněné) finanční prostředky nespotřebují a proti inflaci se chrání pořízením nemovitosti.

Autoři této myšlenky také vykazují mimořádnou neznalost skutečných důvodů, pro které je u nás trh s byty problematický, a proč je byt pořád chápán jako tak nedostatkové zboží, že u novostaveb je jich většina prodána ještě dříve, než je dům postaven. Kromě iracionálních úvah o tom, že je lepší platit hypotéku a bydlet ve „vlastním“ než platit nájem „cizímu“, je hlavní příčinou stávající právní úprava.

Řada lidí váhá svůj byt volně pronajmout z důvodu obtížné vymahatelnosti práva.

Jsme v situaci, kdy stát není schopen garantovat, že vystěhování neplatiče nájemného bude následovat v řádu několika málo měsíců poté, co dluh překročí určitou dobu po splatnosti. Potencionální pronajímatel ví, že by nejprve musel podat žalobu na vyklizení bytu (řízení plus minus dva roky), potom by musel požádat exekutora, aby vyklizení fyzicky provedl (další rok). K tomu si připočte, že po ty tři roky nájemce nebude platit nic, o byt se nebude řádně starat a dluh na nájemném se mu ani nevyplatí soudně vymáhat. A tak se rozhodne, že si raději byt ponechá jako investici, a pronajímat jej nebude.

Zvýšené zdanění komerčních nemovitostí je stejně problematické.

Nestalo by se nic jiného, než že by firmy tyto zvýšené náklady promítly do ceny svých výrobků a služeb, případně by je to donutilo ke snižování personálních nákladů. Ve svých důsledcích by to znamenalo jediné:

Doplatili by na to jen a jen občané.