Ručení majitele za dluhy firmy

Autor: Michal Brychta  

 

Trvající opatření proti pandemii koronaviru COVID-19 směřují řadu firem k nevyhnutelné insolvenci. Praxe ukazuje, že nejvíce jsou zasaženy malé korporace, často jednočlenné společnosti s ručením omezeným, jejichž podnikatelská činnost je neoddělitelně spjata s osobním výkonem činnosti jejich majitele. Snahy o záchranu rodinného byznysu vedou v nejednom případě k postupnému zvyšování dluhové zátěže.

Dluhy z podnikání bývají zajišťovány vedle majetku firmy také osobním majetkem společníků.

Je spíše výjimkou, když se banky či nebankovní poskytovatelé půjček nesnaží „vtáhnout“ do úvěrového vztahu rovněž majitele firem. Velmi časté jsou podpisy zajišťovacích blankosměnek, poskytnutí osobního ručení za dluhy korporace nebo přímo zřízení zástavního práva rodinné nemovitosti.

Pokud dojde k úpadkové situaci, která již nemůže být odvrácena a statutárním zástupcům vznikne povinnost podat na firmu insolvenční návrh, je vhodné komplexní řešení situace. Samo insolvenční řízení korporace totiž nemá dopad na poskytnuté osobní zajištění.

Včasné řešení insolvence je klíčem k tomu, aby firemní dluhy nenarostly do výše, která bude pro majitele likvidační.

V insolvenčním řízení je uplatňován princip, že po rozhodnutí o úpadku nedochází k dalšímu nárůstu dluhů firmy. Dluhy vůči věřitelům jsou „zastropovány“. Nenavyšují se o další úroky, úroky z prodlení, smluvní pokuty nebo jiné typy sankcí. Tento efekt ovšem vyvolává insolvenční řízení výhradně vůči samotné korporaci, nikoli vůči jejím majitelům.

Pokud si věřitel přihlásí do insolvenčního řízení firmy například 1 milion korun, neznamená to, že takto limitovanou pohledávku bude uplatňovat i vůči osobám poskytujícím osobní zajištění. Vezmeme-li do úvahy, že v případě zesplatněného úvěru může součet běžného úroku a dalších sankcí dosahovat někdy i hodnot 50%+ p.a., může být následné vyčíslení dluhu pro osobně ručícího majitele korporace velmi nepříjemné.

Věřitel také zpravidla není omezen v pořadí, ve kterém může svou pohledávku vůči majiteli uspokojovat. Na tomto místě uvedu na pravou míru jeden poměrně rozšířený omyl:

Neplatí žádné pravidlo, že věřitel se má nejprve uspokojit z majetku firmy, a teprve pak může postihovat osobní majetek společníka.

Jelikož je insolvenční řízení časově náročné, věřitelé se naopak často orientují na snáze dostupný majetek majitele firmy. Tím zpravidla není majetek korporace, sepsaný v soupisu majetkové podstaty. Neštěstí ale pro majitele firmy může představovat i opačná situace, kdy se věřitel v průběhu insolvenčního řízení o poskytnuté osobní zajištění nezajímá. I když je pak uspokojen v rámci insolvenčního řízení sto procenty, týká se to pouze jeho pohledávky, vzniklé do rozhodnutí o úpadku korporace. Zbytek dluhu pak často požaduje po zaskočeném majiteli firmy, který už považoval celou záležitost za uzavřenou.

Černým scénářům lze předcházet, nebo se dají alespoň minimalizovat tvrdé dopady. Důležitý je ovšem čas.

Značný potenciál má například předpřipravená soudní reorganizace firmy s účastí společníka. To už je ale jiné téma.