Nejvyšší soud se ve svém nedávném rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2541/2021 zabýval otázkou, zda smluvní strany mohou ve smlouvě vyloučit zákonná ustanovení ohledně možnosti odstoupení od smlouvy.
Soud dospěl k závěru, že se lze od těchto ustanovení smluvně odchýlit, či je i zcela vyloučit. V konkrétních případech však mohou být vzhledem k okolnostem taková smluvní ujednání shledána jako neplatná pro rozpor s dobrými mravy nebo z jiného zákonného důvodu.
Rozsudek tak představuje odchýlení se od dřívější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Dle závěru Nejvyššího soudu nebude vyloučení zákonných důvodů pro odstoupení od smlouvy zpravidla v rozporu s dobrými mravy zejména v situacích, kdy bude smluvní strana nadána jinými nástroji či možnostmi k dosažení účelu sledovaného zákonnými ustanoveními. Takovými nástroji může být například možnost výpovědi smlouvy či sjednání odstupného.
V rámci posouzení konkrétního případu je zapotřebí vzít v úvahu celou řadu skutečností, které ospravedlňují vyšší, či naopak nižší potřebu stability daného závazku. Takovou skutečností může být například doba, jakou má smlouvou založený závazek trvat, povaha sjednaného závazku či charakter a způsob sjednaného plnění.
Rozsudek tak představuje odchýlení se od dřívější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Ta vycházela ze staré právní úpravy, podle které bylo vyloučení některých případů odstoupení od smlouvy paušálně nepřípustné.
Závěr
Lze tedy uzavřít, že smluvní strany mohou možnost odstoupení od smlouvy smluvně zcela vyloučit, ale je potřeba při této smluvní konstrukci dbát velké opatrnosti, aby vyloučení zákonných ustanovení ohledně možnosti odstoupení nebylo v rozporu s dobrými mravy či neplatné z jiného zákonného důvodu.
