Naše společnost AS ZIZLAVSKY dosáhla v uplynulých dnech významného úspěchu s přesahem do řady dalších řízení. Vyhráli jsme u Nejvyššího soudu České republiky spor o to, zda může insolvenční správce zpochybnit veřejnou dražbu, kterou dlužník vyvedl k tíži svých věřitelů nemovitosti před insolvenčním řízením.

Nejvyšší soud řešil navíc i otázku, zda nemovitosti spadají do majetkové podstaty dlužníka, ačkoli ten byl shledán vinným v trestním řízení a byl mu uložen trest propadnutí nemovitých věcí ve prospěch státu.

Podstata příběhu

Podstata sporu o vylučovací žalobě, který skončil až na stole soudců Nejvyššího soudu, byla jednoduchá. Dlužník v době, kdy už věděl, že má významné dluhy, převedl své nemovitosti na třetí osobu veřejnou dražbou. To by sám o sobě ještě nebyl problém. Pokud by se ovšem dražba nekonala v zapadlé vesničce, vzdálené stovky kilometrů od předmětných nemovitostí. A pokud by nemovitosti nezískala nově založená firma, kterou vlastnila partnerka dlužníka.

Bohužel na tomto místě bizarnost akce dlužníka nekončí

Při dalším prověřování relevantních listin jsme v průběhu vedeného sporu zjistili, že cena dosažená vydražením byla vlastně zaplacena samotným dlužníkem. Ten vždy vybral určitý obnos ze svého účtu v hotovosti, předal jej své partnerce, ta jej vložila na účet jí ovládané společnosti, a uhradila splátku ceny dražebníkovi. Dražebník pak tuto sumu poslal dlužníkovi zpět na jeho účet jako zálohu na cenu dosaženou vydražením. Takto se celá situace opakovala až do doby, než byla celá částka “uhrazena”.

Oceňuji, že soudy všech stupňů, včetně Nejvyššího soudu, upřednostnily námi prokázaný skutečný stav věci před formálními dopady veřejné dražby

Dražba “na oko” správce nezastaví

Závěr pro jiná řízení je jednoznačný: Veřejná dražba, uskutečněná před zahájením insolvenčního řízení, ve které dlužník pozbyl majetek, nebrání insolvenčnímu správci takový majetek sepsat do soupisu. Alespoň tehdy, jsou-li okolnosti dražby takové, že vlastně o veřejnou dražbu nešlo, protože byla konána jen „na oko“.

Ani zde však příběh nekončí. Tento kreativní způsob práce dlužníka a jemu blízkých osob nezůstal bez reakce orgánů činných v trestním řízení. V mezičase došlo k odsouzení dlužníka a dalších osob pro trestný čin poškozování věřitele. A co je podstatné, byl udělen trest propadnutí věci.

Šlo o propadnutí právě těch nemovitostí, které byly předmětem naší vylučovací žaloby

Propadnutí věci a zápis v katastru nemovitostí na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, znamenaly doslova „vyfouknutí“ majetku sloužícího k uspokojení věřitelů státem. Zde ale naštěstí opět zasáhl Nejvyšší soud.

Propadnutí věci nevadí

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že trest propadnutí věci, uložený dlužníkovi v průběhu insolvenčního řízení, je mimosmluvní sankce. Uspokojení takové sankce v insolvenčním neumožňuje ustanovení § 170 písm. d) insolvenčního zákona. Takový trest nelze vykonat. Jeho udělení tedy nemá vliv na zahrnutí nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka. Insolvenční správce může nemovitosti zpeněžit a rozdělit výtěžek mezi dlužníkovy insolvenční věřitele.

Platí to, i když byl stát už zapsán jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí

Koho zajímají podrobnosti, může si prostudovat rozhodnutí NSČR 29 ICdo 142/2019, které je dostupné v insolvenčním rejstříku.

Autor: Michal Brychta