S neskrývanou ironií mi před několika dny jeden můj známý gratuloval k dalšímu vítězství práva nad medicínou a rovnou se zeptal, kdy se nějakému soudci podaří zrušit koronavirus jako takový. Z řady podobných, byť ne vždy nutně tak ironických, reakcí lze dovozovat, že nemalá část veřejnosti skutečně vnímá rušení mimořádných opatření vydávaných Ministerstvem zdravotnictví v souvislosti s koronavirovou epidemií za souboj justice se zdravotnictvím. Měřeno počtem takto uvažujících, jde o kolektivní omyl, a proto stojí se problémem zabývat podrobněji.

V žádném případě totiž nejde o souboj práva a medicíny. Ač to tak nevypadá, o medicínu prozatím v žádném z přezkoumávaných případů fakticky nešlo. Bylo by snad možno hovořit toliko o souboji právníků, z nichž někteří jsou soudci a někteří ve službách Ministerstva zdravotnictví, či snad ještě jiných subjektů sepisujících mimořádná opatření, která pak vydává Ministerstvo zdravotnictví.

Prvé, co je na věci záhadou je výrobní proces, na jehož konci je mimořádné opatření. Jak všeobecně známo, nemálo mimořádných opatření končí záhy na to zrušením senátem Nejvyššího správního soudu

Jak řečeno, nejde o problémy medicínské, tedy důvodnost přijímaných opatření. Problém totiž spočívá ve formulaci záměru, který co do své podstaty může být zcela odůvodněný momentální epidemickou situací. To, co mimořádným opatřením ale láme vaz je forma jakou je takový záměr vyjádřen anebo jeho odůvodnění.

Všechna mimořádná opatření nějakým způsobem omezují běžné aktivity fyzických a právnických osob a zasahují i do jejich práv chráněných ústavou. To ještě nemusí znamenat, že taková opatření nemohou být mimořádné situaci přijímána

Aby mohla být ústavní práva omezena, musí být předtím v zákoně jasně řečeno, jaká práva a v jaké situaci se smí omezit. Jinak řečeno musí existovat právní podklad pro vydání mimořádného opatření. Tímto podkladem je od března tohoto roku tzv. pandemický zákon, familiárně označovaný jako panda. Zákon jednak zohledňuje fakt, že ústavní práva nelze omezit jinak než na základě zákona, jednak aspiroval na to, že vytvoří specifický prostor pro reakci na specifický problém, kterým je právě zmíněná epidemie Covid – 19.

Mimořádné opatření tedy může omezit jen to, co panda dovolí a musí také dostatečně vysvětlit, proč je omezení nezbytné. Prvním problémem některých mimořádných opatření je, že omezují práva způsobem, který panda nepřipouští ani v dané situaci

Takže například mimořádné opatření zakazovalo výkon práva i tam, kde panda připouštěl jen omezení. Druhým problémem je zmíněné odůvodnění. Tedy vysvětlení proč k omezení dochází,  proč je to nezbytné k dosažení sledovaného účelu zrovna toto opatření a proč mírnější omezení není možné. V tomto směru mimořádná opatření také fatálně selhávala. A na to navazuje další fakt, který je významný, byť jej nelze označit za problém. Do přijetí pandy o žalobách na rozrušení rozhodovaly krajské soudy či Městský soud v Praze a kasační stížností bylo možné dosáhnout přezkumu Nejvyšším správním soudem.

Pandemický zákon povolal k přímému rozhodování Nejvyšší správní soud, což, medicínsky řečeno, hodně urychlilo metabolismus těchto opatření. Díky tomu jeden týden vydané mimořádné opatření, je-li napadeno žalobou,  je druhý týden přezkoumáno a jak patrno, zhusta i definitivně zrušeno. Zhusta s odůvodněním, že Ministerstvo zdravotnictví není schopno sepsat novou verzi mimořádného opatření, která by neobsahovala vady, vytčené tímto soudem předchozímu opatření ve stejné nebo podobné věci.

Z vlastní praxe vím moc dobře, že v řadě případů je problém odhadnout, jak bude soud rozhodovat, přičemž míra možnosti takového odhadu je současně i mírou předvídatelnosti aplikace práva. Z tohoto úhlu pohledu by asi bylo možné tolerovat prvá, posléze zrušená mimořádná opatření, neboť zřejmě nikdo úplně přesně nevěděl, jak by přesně mělo opatření vypadat. Po několika vyslovených právních názorech však situace začala být zcela zřejmá a šlo jen o míru pečlivosti, s jakou budou tato prvá rozhodnutí reflektována.

Není nikde psáno, že soudní rozhodnutí, a v něm vyjádřený názor, je zjevenou pravdou. I soud se může zmýlit a kdokoliv má jistě právo na odlišný právní názor

Jak ale naznačeno, mohu se soudem polemizovat, nicméně je nesmyslné opakovat pořád to samé, a tedy si fakticky „koledovat“ o to samé rozhodnutí.

Bude asi věcí dalšího zjišťování, kdo vlastně faktický obsah mimořádného opatření vytváří, do jaké míry to jsou právníci, do jaké míry do toho zasahují politici, a proto ani nechci nikoho konkrétního kritizovat. Lze pouze říct, že v naprosto nepřijatelné míře případů jsou mimořádná opatření právní zmetky. A to nikoliv hodnoceno ex post, ale z hlediska, jakým způsobem reflektují již známé názory Nejvyššího správního soudu.

Možná časem dojde na spor o věcnou, tedy medicínskou důvodnost mimořádného opatření. To pak bude sporem zdravotníků. Zatím se ale „perou“ jen právníci.